Termín užívaný především v německé lingvistice, jinde se hovoří o subordinate speech acts, resp. o „vyjednávání“ ilokuční síly ve struktuře rozhovoru (✍Searle & Parret ad., 1992); je to rozšířená teorie ↗ilokučních aktů; viz také ↗ilokuce. Koncept vychází z představy, že jednotlivé mluvní akty (jejich ilokuční složka) v rámci textu n. jeho úseku mají jistou hierarchii. Lze rozeznat dominující ilokuci (která však není totožná s ✍van Dijkovým, 1980, makroaktem) a s.i., které vůči ní mají funkci zdůvodnění, vyvození závěru n. vyjádření podmínky. Za společný funkční rys výpovědí vyjadřujících s.i. se považuje podpora dominantní ilokuce v tom smyslu, že zdůvodnění atd. má podavateli komunikátu usnadnit úspěšnou realizaci jeho komunikačního záměru (řečového jednání) vůči adresátovi; jsou tedy především záležitostí komunikační strategie, resp. z jiného pohledu prostředkem argumentace. Např. ve sledu výpovědí

je explicitní prosba ilokučně dominantní, zatímco následující dvě sdělení prosbu (= snahu přimět adresáta, aby uskutečnil její obsah) zdůvodňují tím, že uvádějí skutečnosti (nezávislé na vůli/schopnostech podavatele), které ho nutí k prosbě o poskytnutí telefonu.

Mezi s.i. se vydělují takové, které zdůvodňují ilokuci samu, tj. snaží se o to, aby adresát příslušné jednání akceptoval, viz (1). Dále se rozlišují s.i., které se zaměřují na zdařilost/úspěšnost ilokučního aktu, zejména pokud jde o přiměřenost konkrétního řečového jednání. Za přiměřené se považuje zejména to, co je předepsáno normou n. povoleno konvencí, např.:

(Tj. komise uděluje souhlas, protože adresát splnil předpoklady/podmínky stanovené normou, zároveň však klade podmínky další.) V této souvislosti se často uplatňují modální slovesa a adv. zdůvodňující objektivní nutnost příslušného řečového jednání, dále rovněž prostředky persvazivní. Řadit sem lze i uvádění evidenciálních výrazů; viz ↗evidenciálnost.

Při realizaci subsidiárních ilokučních aktů se diferencuje podpůrná funkce ilokuční síly výpovědi a podpůrná funkce jejího propozičního obsahu. V zásadě se vydělují tři možnosti:

(a) Propoziční obsah subsidiárního ilokučního aktu podporuje dominantní ilokuční akt jako celek, např.:

(b) Subsidiární ilokuční akt podporuje dominantní ilokuční akt, srov.:

(c) Propoziční obsah subsidiárního ilokučního aktu podporuje ilokuční funkci dominantního ilokučního aktu:

Naproti tomu ✍Rosengren(ová) (1982) diferencuje s.i. podle toho, ke kterému z jednotlivých přípravných kroků (v podstatě presuponovaných podmínek úspěšnosti) ilokučního aktu se příslušný podpůrný ilokuční akt vztahuje.

Jistý problém představuje jazyková forma subsidiárních ilokučních aktů. Jsou‑li za ně považovány samostatné výpovědi, není důvod tuto jejich funkci neakceptovat. V pracích ✍Brandt(ové) & Kocha ad. (1982) a ✍Rosengren(ové) (1982) se však samostatná ilokuční role připisuje v podstatě každému propozičnímu obsahu, ať má formu samostatné výpovědi, závislé věty n. adverbiální fráze, srov. č. verze příkladů ✍Brandt(ové) & Kocha ad. (1982):

Ilokuční samostatnost závislých vět patrně není všeobecně přijatelná, u nevětného vyjádření zapuštěných propozic je jejich ilokuční platnost sporná. U souvětí založených na kauzálních vztazích jsou však ilokuční funkce závislých vět podrobně popsány a interpretovány (u nás ✍Karlík, 1995a; ✍Karlík, 1995b); se subsidárními ilokučními akty se tu nepočítá a závislým větám se připisuje plnohodnotný podíl na utváření celkového smyslu souvětné výpovědi.

V angl. psané lingvistice koncept subordinate speech acts bývá chápán jako pokus o rozšíření teorie mluvních aktů do lingvistiky diskursu; viz studie v ✍Searle & Parret (1992); skepticky se k této možnosti staví ✍Searle (1992), optimisticky např. ✍Vanderveken (1992). V č. lingvistice se s.i. zabývala ✍Hirschová (2013) v souvislosti s vyjadřováním ↗evidenciálnosti.